Odezírání

Odezírání používám v životě pořád. Jde o zrakové vnímání mluvené řeči, kdy postavení rtů a jazyka patří k dané samohlásce a souhlásce. Ovšem odezírání není jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Jedno postavení úst (kiném) může znamenat více souhlásek (foném). Každá samohláska má svůj kiném. Aby bylo možné dobře odezírat, velmi záleží na tom, jaké je v prostoru světlo, jak moc je osvětlená tvář mluvicího, jaká je vzdálenost mezi odezírajícím a komunikačním partnerem, a také na tom, jak kvalitně artikuluje ten, kdo mluví.

Podobně vypadající samohlásky a souhlásky

Pojem kiném je pohybový útvar, postavení úst. Zrakem lze odlišit 12 kinémů. Ale jeden kiném může znamenat více fonémů - tedy vyslovených, slyšících samohlásek a souhlásek.

Pro samohlásky je pět kinémů:
1. "a, á"
2. "e"
3. "i, í"
4. "o, ó"
5. "u, ú"

Pro souhlásky je sedm kinémů:
1. "p, b, m"
2. "f, v"
3. "t, d, n, ť, ď, ň"
4. "c, s, z, ř"
5. "č, š, ž"
6. "l, r, j"
7. "k, g"
...a pro "h, ch" neexistuje kiném, jsou zrakem neviditelné.

Podmínky k úspěšnému odezírání

Odezírat je velmi těžká disciplína. Není jednoduché jen tak přijít, podívat se na ústa a říct, co dotyčný říkal. Záleží na spoustě faktorů, které napomáhají správnému odezírání. Každopádně jde o doprovodný prostředek k dorozumívání, nelze jej zařazovat mezi alternativní komunikační systémy.

Aby člověk mohl odezírat, musí k tomu mít předpoklady. Je potřeba neustálá soustředěnost a pozornost, která stojí hodně energie. Měl by být nápaditý. Rozdíly ve správnosti odezírání pozoruji i v případě, jestli jsem unavená nebo odpočatá.

Naše čeština je velmi bohatá. Kolikrát musím v mysli přemýšlet, jaké slovíčko právě bylo řečeno. Když mám kontext toho, o čem se vykládá, pak lépe dokáži odhadnout, co kdo říká.

Jsou slovíčka, která si jsou velmi podobná vizuálním postavení úst, ale obsahově nejsou stejná. Např.: babi/mami, dědo/teto, tati/tady. To jsou slovíčka, kdy se nedoslýchavý může splést velmi snadno, protože ve slovech jsou souhlásky, které vypadají v ústech mluveného stejně, ale mají jiný zvuk - tedy foném.

Dále jsou slovíčka, která si jsou podobná v kinémech jen částečně. Můžu uvést: obchod/odchod, maliny/šaliny (tj. tramvaj - v Brně), moře/pole, dávit/slavit a mnoho dalších. Taková slova bych mohla vyjmenovávat pořád. Proto záleží na způsobu, jakým nedoslýchavý nad vyřčenou větou a obsahem přemýšlí, jakou má slovní zásobu a jestlipak ví, o čem se hovoří.

Nejednou se mi stalo, že jsem něco řekla a nemělo to nic společného s tím, o čem se baví mé okolí. Takové situace mě dostávaly do kolen a mé sebevědomí bylo hned pryč. Strašně moc jsem toužila po tom, abych také něco řekla. Později to vyvrcholilo tím, že i když jsem k danému tématu měla co říci, měla jsem svůj názor, raději jsem mlčela. Měla jsem velký strach z toho, že bych řekla něco špatně.

Kvalita odezírání závisí také na vnějších faktorech. Patří sem vzdálenost mezi neslyšícím a mluvícím, osvětlení v místnosti nebo venku, pohyb v prostoru, gesta a artikulace mluvícího.

My nedoslýchaví se musíme soustředit na mluvené slovo stále. Naše pozornost musí být větší tehdy, když se rozhovoru účastní více lidí. V kolektivu mám problém stíhat, kdo mluví... natož sledovat, co mluví! Je to tak náročný proces! Moje oči a uši jsou v plné pohotovosti. Pokud najdu toho, kdo něco říká, tak jakoby můj mozek přepíná na druhý stupeň pozornosti a to je vnímat jeho ústa, slova, jak to zní, k jakému slovu to přidat. Zároveň dávat pozor na změny témat.

Pokud se skupinka lidí ještě pohybuje v prostoru, tak je nadlidský úkol sledovat, kdo mluví a jaké je téma. V takovém případě "vypínám" veškeré mé snažení a pozornost. Ta energie, kterou mám, by přišla vniveč. Nejhorší je, když se mě někdo na něco zeptá. Pravidlem se stává, že jsem v tu chvíli v šoku. Mé okolí se ztiší a zvědavě si mě prohlíží. Chtějí slyšet mou odpověď. Ale žádnou odpověď ode mě dostat nemohou, protože ani nevím, jak ta otázka zní. To bývá důsledek toho, že svou pozornost mám ve stavu vypnutí a můj mozek nedokáže tak rychle reagovat na to, že se mluví na mě a dávat pozor, co se mi říká.

Když s někým mluvím, většinou je to v blízkosti okolo 1 metru. To ani nepostřehnu, že odezírám. To jsou případy, kdy sedím s někým u stolu, stojíme naproti sobě venku nebo v místnosti, na zastávce, v obchodu u pokladny aj. Pro mě ztíženou podmínkou k odezírání je právě vzdálenost nad 1,5 - 2 metry. Hůře vidím do obličeje, ústa jsou pro mě menší a tak špatně vidím již zmíněné kinémy. Nad 2 metry se mi začíná zkreslovat i mluvená řeč. Nejčastěji to bývalo při výuce. Sedávala jsem v první lavici. Bylo to nejlepší místo na prvním stupni. Vyučující pravidelně bývali vepředu u tabule nebo u svého stolu. Častěji se dívali na žáky ve třídě, více se psalo na tabuli a pak se něco vysvětlovalo. Na druhém stupni byli vyučující zvyklí při vysvětlování látky chodit po třídě. Nikdy jsem neměla odvahu před celou třídou přiznat, že vyučujícímu nerozumím a poprosit ho, jestli by mohl být jen na jednom místě a neotáčet se ke mně zády. Pokud mi něco chybělo, dohledala jsem v učebnici, zeptala se vyučujícího nebo spolužačky po hodině.

Pokud se vyučující pohyboval u oken, byl jeho obličej ve stínu. Tento stav mi také zhoršoval odezírání. Obličej musí být tak akorát osvětlený. Jestliže na něj svítí přímé světlo z lustru, tak to také nejde. Proto volím v místnosti sezení u oken, aby se k oknům nedostal můj komunikační partner. Bývá to často v kuchyni a v obýváku.

Odezírání nám zhoršuje špatná artikulace mluvícího. Už jsem se setkala s člověkem, který když mluvil, nedával od sebe zuby. Připadala jsem si divně, ani slovíčko jsem nerozuměla. Nebo naopak ty, kteří přehnaně artikulují. Vidím na nich, že jim záleží na tom, abych jim rozuměla. Ale výsledek bývá opačný - nerozumím. Těmto lidem s úsměvem říkám, že na mě můžou mluvit normálně. Tak, jak jsou zvyklí.

Někdy se dostanu do kontaktu s mužem, který si na svém obličeji pěstuje porost vousů. To mi ani tak tolik nevadí, sám můj muž má vousy do 1 cm. Pokud jsou ale vousy u horního rtu delší, hůř rozumím mluvenému slovu. Stačí vousy zkrátit, aby horní ret byl vidět.

Hodně lidí má někdy tendenci při mluvení máchat rukama, muži si kolikrát upravují vousy nebo vyučující dávají ruce nebo propisky před ústa. To vše mi také narušuje klidné a pohodové odezírání.

Co dělat při komunikaci s odezírajícím:

- Pokud nás nevidí, upozorníme ho celou dlaní na rameno, záda, paže nebo předloktí položením celou svou dlaní. V žádném případě nedloubeme jedním prstem do boků či kamkoli jinam. Konkrétně mně je to nepříjemné a věřím, že i ostatním.
- Stojíme čelem k odezírajícímu.
- Jsme pokud možno na jednom místě.
- Při chůzi s ním jít po té straně, kde nás očekává (na pravém, levém boku atd.)
- Nebráníme výhledu ke svým rtům.
-Snažíme se přirozeně artikulovat.
- Mluvíme jasně, ne potichu ani ne moc hlasitě.
-Stojíme tak, aby náš obličej byl v přirozeném světle. Nestojíme u okna. Nesedíme u stolu u lampičky nebo pod lustrem v místnosti.
- Muži zkrátí vousy tak, aby byl dobře vidět horní ret.