Dana Ťukalová

Začátkem roku 2019, jsem měla možnost přes internet a Messenger poznat Danu. Zjistila jsem, že má také Usherův syndrom. V prosinci 2019 jsme se potkaly osobně na Vánočním setkání Klubu přátel červenobílé hole v Praze. Kde kluby Dana také vedla asi 2 roky.Dochází i do LORM pro hluchoslepé v Praze.

Dana šíří do okolí pozitivní energii. Stále se usmívala. Potřebuje už doprovod, používá červenobílou hůl. Vyškolila se až odborného asistenta. Jak jí síly a možnosti dovolily, pracovala i ve firmě Adaptech. Na facebooku založila skupinu "Usherův syndrom - Hluchoslepota - Červenobílá hůl". Dnes je jí 60 let a jsem moc ráda, že jsem měla možnost Danu poznat. Občas si píšeme a víme o sobě.

Dano, kdy a kdo ti řekl, že máš Usherův syndrom? Jaké problémy Ti napověděly, že je nějaký problém?

Dana: Bylo mi 40 let. Diagnózu mi řekl oční lékař MUDr. Jan Lešták. Okolí mi říkalo, že chodím jako opilec a viděla jsem jakoby jinak na věci, když jsem na ně sáhla. Teď je to zlé.

Jaké to bylo pro Tebe v pubertě?

Dana: Pubertu jsem měla jako neslyšící těžkou. Posmívali se mi. Když mi bylo 13-17 let, tak to bylo nejtěžší. Říkali mi "hluchoun, šišloun, brejloun". Bylo dobře, že na poslední dva roky jsem přestoupila na ZŠ pro sluchově postižené.

Jaká byla tenkrát Integrace žáků se specifickými potřebami do běžných základních škol?

Dana: Hodně záleželo na učitelích a žácích. Stalo se, že jsem zažila i šikanu na učilišti,kde jsem se vyučila cukrářkou. Tenkrát se šikana řešila jen pokáráním. Pak jen práce a tam bylo dobře,dobré lidi.Neodpustila jsem rodičům,že mi nedovolily abych šla na gymnázium pro neslyšící. Prý jsem snad byla zlobivá, pravý důvod neznám. Nakonec jsem se na přání rodičů vyučila cukrářkou.

Červenobílá hůl - pamatuješ si, kdy ses rozhodla používat červenobílou hůl? Jak na to reagovalo okolí?

Dana: Červenobílou hůl používám od mých 50 let. Donutilo mi to, abych se ochránila. Lidé čuměli a mám i přezdívku "Ťukalka se závorou".

Věřím, že přezdívku slýcháváš s humorem!

Dana: Jedině s humorem :)

Dano, máš rodinu a jsi již i babičkou. Jak bere rodina Tvé kombinované postižení?

Dana: Každý to bere jinak. Spíše tomu nevěří a radí, jako bych já nevěděla, co je Usherův syndrom. Je to velmi těžké postižení a kdo to nechce pochopit, ať neradí. Nejlepší jsou vnoučata. Vedla je k tomu moje dcera, jak se ke mne mají chovat už od mala a mám s nimi krásný vztah.

Dano, na mě působíš jako silná osobnost. Co je důležité ve výchově dětí? Co sis odnesla, když jsi byla vychovávána ty a pak jsi vychovávala své děti?

Dana: Ve výchově jde především o samostatnost a poslouchat svůj mozek. Výchova by měla být tolerantní a chápavá, což mne nebylo umožněno. Své dcery jsem ale vedla k samostatnosti.
Z výchovy rodičů jsem si neodnesla nic, byla jsem u babičky a ta mne mnohé naučila do života - děkuji babííí...

Vztah ty a společnost. Dáváš přednost neslyšící nebo slyšící společnosti? Musíme si vybírat?

Dana: Mám dost přátel a pár nepřátel, spíše závistivců. Většinu času jsem se zdravými, ale s handicapovanými i různě nemocnými se scházím také ráda. Řekla bych, že si nemusíme volit kdo s kým,je to jen o přístupu a přátelství osob. Sobectví nenávidím.

Chtěla bys něco říct lidem s Usherovým syndromem nebo široké veřejnosti?

Dana: Pro lidi s Usherovým syndromem: Nestyďte se, usmívejte se a žijte na plno. Žádnou pomoc a radu neodmítejte. Nestyďte se za červenobílou hůl, je naše nejbližší pomocnice. Veřejnosti vzkazuji, aby se nad sebou zamysleli a nebyli sobečtí, děkuji.