Nebojme se dát o postižení vědět!

Minulý týden byl pro naši rodinu náročnější. Půlroční synek byl hospitalizován s virózou. Protože je malinký, tak si s tím nedovedl poradit sám a musel být přijat na lůžkové oddělení dětské fakultní nemocnice. Samozřejmě jsem tam byla s ním.

Jeho stav se zhoršil o víkendu a tak nám nezbylo nic jiného, než nás sbalit a vyrazit na pohotovost. Manžel v náručí s malým uzlíčkem pochodoval po čekárně a já jsem se snažila dávat pozor, koho sestřička volá. Bylo tam ještě ke všemu přítmí. I když jsem byla co nejblíž u dveří ordinace, neslyšela jsem první jméno jejího volání. Tak jsem prostě vstala a šla jsem jí poprosit o zopakování.

Dřív jsem se této situace bála, styděla jsem se a snad bych byla schopna tam čekat dlouho. Dnes ne, vždyť o nic nejde.

Když nás konečně zavolali do ordinace, byla jsem rozrušená a vyčerpaná. Synek poplakával, pokňourával a paní doktorka se pořád na něco ptala. Párkrát se mi stalo, že jsem prostě odpovídala na něco úplně jiného, než chtěla. Ale s manželem jsme už sehraní. Pokud jsem se na něj podívala, pochopil, že mi má otázku paní doktorky zopakovat :D

Po absolvování nutných vyšetření jsme byli přijati na lůžkové oddělení.

Při komunikaci se zdravotním personálem jsem neměla nějak větší problém. Přesto jsem čím dál tím více přesvědčená, že zdravá společnost nepočítá s tím, že by mladý člověk mohl špatně slyšet nebo vidět.

Sestra konající službu mě seznamovala s oddělením. Bylo už k večeru a tak na chodbě bylo už šero a svítilo se jen uprostřed. Měla jsem tak stížené podmínky k odezírání a vidění. Musela jsem si dávat pozor na to, co mi stojí v cestě, nestíhala jsem sledovat sestru, kam jde a co mi ukazuje a zároveň dobře odezírat. Musela jsem jí říct, že špatně slyším a v šeru hůř vidím.

Zarazila se. Přijala to.

Ukázala mi zbytek oddělení a šla jsem za synkem na pokoj. Některá sestřička to má v sobě - být veselá, dívat se přímo na maminku, komunikovat s ní klidně a působit tak, že je tu pro nás. Nedávala nám najevo, že toho má hodně, nemá na nás čas a "proč zase po nich něco chceme". Těmto sestřičkám jsem nemusela vysvětlovat vůbec nic. Naše rozhovory byly v klidu :-)

Ale někdy jsem si připadala opravdu neschopně. Byla jsem už unavená. Věčné vstávání si vybere svou daň. Pořád jsem se ptala, co se říkalo. Pokud vypadl dudlík z postýlky, hledala jsem ho dlouho, nemohla jsem ho najít.

Proto je fajn, když pár lidí v mém okolí ví o mém problému. Mohu říct bez zbytečného vysvětlování, že potřebuji pomoct najít dudlík. Nebo proč se pořád dokola ptám, co dotyčný říkal. Už se nebojím o svém problému mluvit.