Můžu někomu dělat asistentku?

Já, slepá a hluchá dělám osobní asistentku ... 

Cože?!

Jasně! Proč ne?!

Je to pár let, co jsem chodila na vysokou školu. Bydlela jsem na kolejích a hledala jsem si vzhledem k mému omezení malý přivýdělek. Nakonec jsem přijala výzvu dělat osobní asistentku slečně, která má pohybové postižení. Aby měla chůzi jistou, používá dlahy na zpevnění noh. Ruce má stočené. Proto potřebovala pomoc při osobní hygieně a doprovod na ulici. Nebyla si stoprocentně jistá samostatným pohybem na veřejném prostranství a jízdu v mhd by nejspíš sama nezvládla.

Tak jsem do toho šla. Sešly jsme se a dohodly na spolupráci. Já jsem se na kolejích přestěhovala na bezbariérový pokoj.

První oťukávačka. Zašly jsme na pivo.

Ale v mnoha ohledech to bylo i pro ni nové. Nejenže si musela opět zvykat na jiného člověka, ale za jistých podmínek jsme si dělaly asistentky navzájem. Jak to probíhalo? Myslím, že pohled na nás byl pro nezasvěcené komický. Já jsem fungovala jako jistota v rovnováze a slečna jako řidič směru.

Jeden den v týdnu slečně končila škola za tmy. Trasu na její fakultu už jsem měla natrénovanou. Věděla jsem, kam se mám dívat, jaké záchytné body musím vyhledávat.

***

Vyzvedla jsem ji. Venku na nerovném terénu ji chytám za paži. Pro mě ideální. Venku tma. Sem tam svítí nějaké pouliční světlo. Připomínám jí, že mě musí upozorňovat na překážky v cestě. Ok. Tak jdeme. Chodník není v jedné rovině. Skládá se ze starých kostek, jedna je výš, druhá níž. Hlavně nesmím zakopnout já, to by nedopadlo dobře. Dávám pozor, našlapuji na paty, špičky míří nahoru. To zvládám. Instinktivně dávám kabelku, co je přes rameno, dopředu.

Povídáme si. Už ani nevím, co jsme řešily. Prostě jsem se zabrala do rozhovoru. A najednou...stojím. Ona jde dál! Cože? Můj mozek to nedokáže pobrat. Jakto, že já stojím a ona je o půl metru přede mnou. Otáčí se s nechápavým výrazem na mě. Můj mozek přijímá informaci, že koleno dost bolí. Dívám se dolů a před nohou mám nízký sloupek! Široko daleko nic, jen chodník a tráva. A uprostřed chodníku nízký tenký sloupek jako zátaras proti autům! Úplně jsem na něj zapomněla. Zákon schválnosti funguje dokonale. Kdybych do něj vrazit chtěla, tak ho netrefím. Moje oči hledají její. Omlouvá se. Já se směji. Jsme to ale dvojka.

***

Doba mého asistování mi dala hodně. Člověk si uvědomí, že jiní lidé a jiné postižení mají svoje problémy a starosti. Také svoje radosti. Slečna dokázala konverzovat se skupinou lidí, aniž by jí to dělalo problémy. Dokázala se bez ostychu a strachu postavit před třídu plnou studentů a o něčem hovořit a diskutovat. To je pro mě noční můrou. Není lepší nebo horší postižení. Je to tak jako tak blbý, ale s tím nic neuděláme. Je to jen na nás, jakou cestu si zvolíme.

Lucie :)